O inspiraci panuje zhruba taková představa: malíř uvidí lán slunečnic, a pak jej namaluje, spisovatel prožije prázdniny v Provence, a napíše o tom knížku, skladatel zaslechne hučení oceánu smíchané s křikem racků – vznikne symfonie. Jenže vždycky to takhle nefunguje. Většinou, se múza poflakuje kolem pracovního stolu daleko od slunečnicových i levandulových polí, daleko od oceánu.
V tomhle babím létě můžete ještě sušit prádlo venku na sluníčku. Nám na šňůře visí utěrky z nové kolekce Umami. Trochu nad nimi kroutím hlavou. Než uschnou, tak se pokusím vysvětlit proč.
„První koho jsem potkal, byl zajíc Sam. Padl jsem na něj uprostřed noci před dveřmi do Babetiny pracovny. Nejdřív jsem myslel, že jde od Emmy, nebo od Bruna z pokoje. Jenže měl na nose Babetiny sluneční brýle a broukal si hlášku z Rádia 1 – a tohle rádio Babeta poslouchá. Zkrátka bylo jasné, že patří k ní. Ty jeho zubále se leskly v měsíčním svitu, brýle, modrá srst… a ta hláška o koze, co už mě neposlouchá… No, nebyla to obyčejná chvíle, povím vám,“ popisuje Jan, jak to bylo s Heroes na počátku.
