Daleko i blízko

V tomhle babím létě můžete ještě sušit prádlo venku na sluníčku. Nám na šňůře visí utěrky z nové kolekce Umami. Trochu nad nimi kroutím hlavou. Než uschnou, tak se pokusím vysvětlit proč.

 


 

Na jaře jsme se shodou různých náhod ocitli s Honzou v Japonsku. Byl to zatím náš největší „byznys trip“ a my jsme k němu přišli jako slepí k houslím. Taková dálka – geografická i kulturní, tolik rozdílů, záhad, tolik představ. Můžete přečíst celého Murakamiho, jíst jenom suši, vidět všechny Kurosawovy filmy, studovat manga, nebo čajový rituál a přece – nebudete připraveni. Šokem pak dojdete k banálnímu závěru, že Japonci jsou zvláštní.

Před těmito podivnými ostrovany jsem nečekaně musela vysvětlit, co vlastně dělám. Nestačily vzorky, fotky, prezentace, chtěli mě vidět a slyšet mluvit. Live. Nastala chvíle zmatku. Chvíle, kdy si na setinu sekundy vzpomenete na mámu, na atmosféru kuchyně, bezpečí obyčejného dne, hromadu nádobí a jeho zvuky, když se strká umyté do polic. Chvíle, kdy chcete mít na sobě tepláky a pantofle a slyšet oblíbené rádio. Jenže – obchodní sadismus mě šťouchnul mezi lopatky, nasvítil reflektor do očí a já se musela přiznat: „Jsem vystudovaná typografka.“ Chvíle zmatku nastala na straně japonských obchodních hráčů. Napětí kolem se naštěstí rychle změnilo v nadšení. Typografie, sice není totéž co kaligrafie, ale hodnoty a umění písma Japonci dodnes velice ctí a mají k nim respekt. Tak si alespoň vysvětluji, proč jim moje odpověď udělala takovou radost. Ještě jsem dodala, že moje tvorba má poněkud „skandinávský nádech“ – a bylo poklizeno. Skandinávie v Japonsku teď zrovna frčí. Kdo by to byl řekl.

Mně zase imponuje spojení dálky a domova. Utěrka je obyčejná kuchyňská rekvizita, stokrát za den ji vezmu do ruky. S Umami se tím dotknu i svých vzpomínek na Japonsko. Připomenou mi, jakou barvu mělo nebe nad Fuji, jak horké byly nudle v misce s polívkou, nebo jak voněly čerstvě vylovené ryby. Ale sama nad tím kroutím hlavou. Mít takovou dálku, tolik zážitků a takové vzpomínky na utěrce. Myslím, že půjdu sebrat prádlo.

Babeta

 

01
Káva na Omotesando. Kousek odtud jsme padli na dům, jehož fotku jsme znali z ateliéru nášeho kamaráda
Filipa Šlapala. Náhoda? Šílená. No, my neměli ani průvodce. Takoví jsme turisti.

 

02
Lidovka nedaleko Císařského paláce. V některých bufetech se platí předem a peníze se hážou do automatu,
ze kterých vypadne lístek pro kuchaře. Ale jíst se tu dá i z ulice, všude je neuvěřitelné čisto.

 

03
Někde v Tokiu to bylo taky výborné.

 

04
Roušku? Výběr je veliký, ale žádný dekor. Škoda. Ovladač patří k záchodové míse. Můžete si dát nahlas třeba
zvuk moře, abyste nerušili okolí. A když je po všem, tak si upravíte teplotu vody a taky šíři, prudkost a směr očistného střiku. No, koncert. Takový standard je takřka všude. A jeden záchod přede mnou sám zvedl poklop.

 

05
Být v Japonsku čahounem není těžké.

 

06
V Tokiu je opravdu mnoho kaváren a restaurací. V jedné jsem byla já a v jiné, možná ještě stále je, traktor.

 

08
V Japonsku je krása, kam se člověk podívá. Tohle zátiší bylo před hospodou, kde jsme se dosyta vysmáli s chlapíkem, co vyvedl do společnosti slečnu i s budoucí tchýní.

 

09
Není pořád v metru dav.

 

10

 

11

 

Arigató, Japonsko. Vrátíme se.

 

Diskuse

  1. Člověk, když vycestuje takhle daleko, si pak připadá vážně jak na jiné planetě. Byl jsem několikrát „sám“ v zahraničí, a čím dál více zdeptanější se vracím zpět. I když to tady mám svým způsobem rád, hodně věcí mě tu zlobí. Třeba chování a uvažování lidí je markatní rozdíl v porovnání s některými zeměmi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *