Daleko i blízko

V tomhle babím létě můžete ještě sušit prádlo venku na sluníčku. Nám na šňůře visí utěrky z nové kolekce Umami. Trochu nad nimi kroutím hlavou. Než uschnou, tak se pokusím vysvětlit proč.

Na jaře jsme se shodou různých náhod ocitli s Honzou v Japonsku. Byl to zatím náš největší „byznys trip“ a my jsme k němu přišli jako slepí k houslím. Taková dálka – geografická i kulturní, tolik rozdílů, záhad, tolik představ. Můžete přečíst celého Murakamiho, jíst jenom suši, vidět všechny Kurosawovy filmy, studovat manga, nebo čajový rituál a přece – nebudete připraveni. Šokem pak dojdete k banálnímu závěru, že Japonci jsou zvláštní.

Před těmito podivnými ostrovany jsem nečekaně musela vysvětlit, co vlastně dělám. Nestačily vzorky, fotky, prezentace, chtěli mě vidět a slyšet mluvit. Live. Nastala chvíle zmatku. Chvíle, kdy si na setinu sekundy vzpomenete na mámu, na atmosféru kuchyně, bezpečí obyčejného dne, hromadu nádobí a jeho zvuky, když se strká umyté do polic. Chvíle, kdy chcete mít na sobě tepláky a pantofle a slyšet oblíbené rádio. Jenže – obchodní sadismus mě šťouchnul mezi lopatky, nasvítil reflektor do očí a já se musela přiznat: „Jsem vystudovaná typografka.“ Chvíle zmatku nastala na straně japonských obchodních hráčů. Napětí kolem se naštěstí rychle změnilo v nadšení. Typografie, sice není totéž co kaligrafie, ale hodnoty a umění písma Japonci dodnes velice ctí a mají k nim respekt. Tak si alespoň vysvětluji, proč jim moje odpověď udělala takovou radost. Ještě jsem dodala, že moje tvorba má poněkud „skandinávský nádech“ – a bylo poklizeno. Skandinávie v Japonsku teď zrovna frčí. Kdo by to byl řekl.

Mně zase imponuje spojení dálky a domova. Utěrka je obyčejná kuchyňská rekvizita, stokrát za den ji vezmu do ruky. S Umami se tím dotknu i svých vzpomínek na Japonsko. Připomenou mi, jakou barvu mělo nebe nad Fuji, jak horké byly nudle v misce s polívkou, nebo jak voněly čerstvě vylovené ryby. Ale sama nad tím kroutím hlavou. Mít takovou dálku, tolik zážitků a takové vzpomínky na utěrce. Myslím, že půjdu sebrat prádlo.

Babeta

01
Káva na Omotesando. Kousek odtud jsme padli na dům, jehož fotku jsme znali z ateliéru nášeho kamaráda Filipa Šlapala. Náhoda? Šílená. No, my neměli ani průvodce. Takoví jsme turisti.

02
Lidovka nedaleko Císařského paláce. V některých bufetech se platí předem a peníze se hážou do automatu, ze kterých vypadne lístek pro kuchaře. Ale jíst se tu dá i z ulice, všude je neuvěřitelné čisto.

03
Někde v Tokiu to bylo taky výborné.

04
Roušku? Výběr je veliký, ale žádný dekor. Škoda. Ovladač patří k záchodové míse. Můžete si dát nahlas třeba zvuk moře, abyste nerušili okolí. A když je po všem, tak si upravíte teplotu vody a taky šíři, prudkost a směr očistného střiku. No, koncert. Takový standard je takřka všude. A jeden záchod přede mnou sám zvedl poklop.

05
Být v Japonsku čahounem není těžké.

06
V Tokiu je opravdu mnoho kaváren a restaurací. V jedné jsem byla já a v jiné, možná ještě stále je, traktor.

07
Shibuya a cherry blossom. Je krásné vidět pána, jak vášnivě přivoňuje k bohatým květům. Ani rouška mu nepřekáží.

08
V Japonsku je krása, kam se člověk podívá. Tohle zátiší bylo před hospodou, kde jsme se dosyta vysmáli s chlapíkem, co vyvedl do společnosti slečnu i s budoucí tchýní.

09
Není pořád v metru dav.

10
11
Arigató, Japonsko. Vrátíme se.

 

 

 

Dobrý den s Heroes

„První koho jsem potkal, byl zajíc Sam. Padl jsem na něj uprostřed noci před dveřmi do Babetiny pracovny. Nejdřív jsem myslel, že jde od Emmy, nebo od Bruna z pokoje. Jenže měl na nose Babetiny sluneční brýle a broukal si hlášku z Rádia 1 – a tohle rádio Babeta poslouchá. Zkrátka bylo jasné, že patří k ní. Ty jeho zubále se leskly v měsíčním svitu, brýle, modrá srst… a ta hláška o koze, co už mě neposlouchá… No, nebyla to obyčejná chvíle, povím vám,“ popisuje Jan, jak to bylo s Heroes na počátku.

Lavmi_on_the_wall-mural-Heroes-At-home-12480201
Mína a Bruno se důkladně seznamují s novinkovým povlečením Heroes. Fotil Roman Dietrich a byly chvíle, kdy se třásl celý dům.

Lavmi:Heroes:Mina+cushions

O prázdninách, kdy měli naši hrdinové – opice Koko, žába Debi, zajíc Sam a malý medvěd Hugo – na blbnutí nejvíc času, jsme s nimi připravili nové tapety, polštáře a poprvé i dětské povlečení.

blog 2

Jasně, že to bylo lepší než ve školce.

Noví Heroes navázali na předchozí úspěšnou řadu, která se dětem moc líbila. Ocenili výlet autobusem, nebo koupel v rybníku. Na ilustrace Babeta totiž použila tolik barev, že už v okolí Petrského náměstí žádné nezbyly. A teď to udělala znova. Jenže, když chceme vytvářet věci, které prosvětlí každý den, tak se nedá nic dělat.

blog 1Kolo, koloběžky, letadlo a skate. Nakonec ale vždycky všechno skončí na polštářku.

Děti jsou mimořádně vnímavé. Baví je pozorovat, objevovat. Mají postřehy, které dospělým unikají. Jsou bystré, nezaujaté a pozorné. Žádný detail nenechají bez povšimnutí. Jestli jim Heroes svými příběhy fantazii ještě trochu rozvinou, máme splněno.

Lavmi_on_the_wall-mural-Heroes-At-home-12480101-B

Žofka dostala medaili za výcvik. A Haiti je zarostlá až hrůza.

Dnes už jsme s našimi nezvedenci srostlí. Když nejsou doma, tráví čas v Lavmi. Zbožňují takové ty kancelářské práce: sešívat papíry, bouchat razítky, činit se s děrovačkou. Teď to zní, jakože spíš dělají neplechu a všude se pletou. Ale vůbec ne! Žába Debi čistí monitory – úplně se do toho zamilovala. Opičku Koko najdete často v ledničce. Má dobrý oči a nekonečně dlouho studuje infa o trvanlivosti. Pak jí z té zimy drkotají zuby. Sam má na starosti kopírku. Všechno velké zmenší a všechno malé zvětší. A medvídek Hugo? Ten sedí pořád u Babety. Vždy připraven pomoct. Sundává jí třeba z fixů čepičky, podává kancelářské sponky a prozvání mobil, aby ho našla. Je to takový její chundelatý anděl strážný.

Lavmi:Heroes:Bruno+cushionsKaždý někdy potřebuje chvilku sám pro sebe. Zvlášť, když má za sebou perný den před objektivem. Děkujeme Julce, Žofce, Maxovi, Míně a Brunovi. Snad se na nás nebudete zlobit, až vyrostete!