Je nás dost, co milujeme ty dva luxusní měsíce, kdy svět kolem sebe můžeme vnímat přes kornout čokoládové zmrzliny. Léto je čas toulání a okouzleného pozorování, do nějž se zapojí všechny smysly. Je to čas kontemplace a představ. Léto totiž účinně zpomaluje čas, abychom měli kapacitu si v klidu svět znovu prohlédnout, poslechnout, osahat a ucítit jeho vůně. A taky nahlédnout do sebe.
Popularita léta je samozřejmě spojena s prázdninami, tou dvouměsíční nirvánou, kdy se kolem jedenácté junioři vypotácí z postele a po dlouhém klátivém pohledu do ledničky si v prázdném bytě pustí televizi a nemusí nic. Zhola nic. Někdy mám chuť stát se Jane Goodall a popsat letní chování šimpanzů u nás doma. Seděla bych se zápisníčkem schovaná v našem ztepilém ibišku v rohu pokoje a pozorovala, jak se primáti v poledne dělí o vločky, kradou si ovladač, solí mimo vajíčko a dělají, že si nevšimli, že snědli tousty toho druhého. Čas prázdnin je pro mě bohužel ten tam, ale schopnost napojit se na ten pocit beztíže mám stále.
Jste-li ve městě je třeba si tu letní neodolatelnou lehkost bytí maličko pěstovat. I město má svoje letní kouzlo. Sklenka chlazeného drinku, nebo malé presso na kavárenské zahrádce a můžete točit na vnitřní kameru příběhy kolemjdoucích, domýšlet, co se děje za oknem protějšího domu, jak vzniklo tetování na předloktí mladinké servírky a když kameru obrátíte k nebi, můžete si tipnout, kam míří letadlo, které rozrylo v nebi bílou brázdu. Třeba si k vám přisedne Mastroianni a vaše kamera se přepne do módu black and white.
Přesun na venkov znamená návrat k barvám. Tady váš vnitřní kolorista s rozkoší vyladí tu velkou nádheru do vzpomínek, které budete potřebovat až léto skončí. Film v žánru poetického neorealismu může začít záběrem na prsty špinavé od třešní, pak pohled na horizont přes louku s posekanou trávou, záběr na místního opilce se psem a pak střih a temné nebe zaprášené hvězdami. Ve vás vesmír, ticho a svoboda. Udělte si Oscara a pěkně to léto oslavte.
Jana
Jana Návratová / text. editorka Lavmi
oqzu vwd tracking